Tovární textilní výroba v Kerharticích u Ústí nad Orlicí započala v 60. letech 19. století. Prosazení stavby zdejší první přádelny vlny trvalo několik let. Obyvatelé obce měli obavy, že by stavba splavu u továrny zvýšila hladinu řeky Tiché Orlice, čímž by se zvýšilo riziko povodní. Obchodník František Beneš však i přes tyto protesty obdržel úřední povolení ke stavbě a roku 1866 započal ve své malé továrně zpracovávat vlnu. V roce 1870 továrnu prodal svému synovi, ovšem ten ji musel z finančních důvodů roku 1876 vydražit. Stavbu koupili manželé Terezie a Ludvík Královi, dosavadní nájemci části přádelny. Podnikání jim ovšem znesnadňovaly mnohé stížnosti obyvatel. Královi nakonec nedokázali čelit silné konkurenci ve vlnařské výrobě, a proto továrnu roku 1896 prodali. Novými majiteli se stali Marie a Leopold Freundovi, kteří k továrně přistavěli další dvě podlaží, avšak vůle ke zdejšímu podnikání jim dlouho nevydržela. Již roku 1898 se rozhodli objekt prodat Františku Kadrmanovi, čímž započala nová epocha ve vývoji továrny. Díky značnému úsilí vybudoval František Kadrman z továrny v Kerharticích moderní rodinný podnik na výrobu suken a lodenů, a zůstal tak jediným soukeníkem v Ústí nad Orlicí, jelikož všichni ostatní s nástupem bavlnářské doby zkrachovali. Během první poloviny 20. století Kadrman textilní podnik neustále zveleboval a rozšiřoval. Z původní dvoupatrové továrničky vznikla postupně dvakrát širší a delší budova o třech patrech s dalšími přistavěnými provozovnami, dílnami a sklady. Základními výrobními provozy byla přádelna,tkalcovna, úpravna, barevna, valcha a lisovna suken. Pohon továrny původně zajišťovalo vodní kolo, teprve roku 1906 nechal Kadrman za tímto účelem vybudovat Francisovu turbínu a roku 1909 parní stroj. V roce 1935 byl parostroj nahrazen dieselovým motorem.